Gravitace - 80% s podmínkou

Film Gravitace od Alfonso Cuaróna má na ČSFD v současnosti 88%, jsem naprosto přesvědčen, že oprávněně, přesto se na něj bude z určitých kruhů snášet smršť kritiky, která ale bude rovněž naprosto oprávněná.

O samotném ději filmu toho nemusím říkat moc, protože v něm má hlavní roli napětí, prostor a lidská osamělost. Jde o pokus HC SF, což oceňuji už jen za tuto snahu. Ani trailer netají, že jde o survival, když vidíme zničení raketoplánu a Hubbleova teleskopu troskami družice z nevydařeného vojenského experimentu. Vše ostatní je už jen boj doktorky Ryan Stone (Sandra Bulock) o přežití v prostoru, v němž přežít nejde.


Gravitace byla od začátku plánována pro projekci 3D podobně jako Avatar a bez třetího rozměru film dosti ztrácí. Dovolím si tvrdit, že dokonce podstatnou část z celkového dojmu.

Pokud tedy uvidíte Gravitaci v 3D, nejlépe v IMAXU, můžete si jí opravdu užít. Má to ale jedno významné "pokud" - pokud nemáte trochu představu o kosmonautice. Problém Gravitace je totiž v tom, že vypadá, jako kdyby šlo o realistický film v realistickém prostředí, jenže to není pravda.

Ve skutečnosti je prostředí Curaónova vesmíru tak blízké skutečnému vesmíru, jako Paříž z filmu Team America: Světovej policajt  své reálné předloze. Například HST obíhá kolem Země ve výšce 500 až 600 km, ISS létá nad Zemí přibližně ve výšce 370 km a předvídaná čínská kosmická stanice, která měla ve filmu důležitou roli byla ještě asi o 200 km níž. Tato tři tělesa ale od sebe pravděpodobně nebývají vzdálená právě tolik kilometrů, protože by jejich oběžné dráhy měly různý sklon vůči zemské ose.

Používání jetpacku a Sojuzu jako taxíku k přepravě mezi nimi je bez zázraku dost náročné, tedy vlastně nemožné. Představa že se všechno odehrává ve vesmíru a proto je to vlastně navzájem "blízko", je ukázka toho, že i když se snažili scénáristé, režisér i trikaři vytvořit co nejvíce ohromující dojem prostoru, stále ještě vesmír nesmírně podcenili.

V podstatě mi trochu připomínají jistou slečnu, která psala v roce 2001 své kamarádce do USA, jestli je u nich ještě vidět kouř z WTC. Ta kamarádka byla ovšem tou dobou v Kansasu.

(Ve filmu je takových věcí hodně, ale jejich výčet by už asi hraničil se spoilováním.)


Když k tomu přidáte "bleskové" svlékání a oblékání skafandru, chybné fyzikální zobrazení pohybů i například síly padákových lan, můžete pochopit i "fyzikovo zhnusení" jaké předvádí Archimedes na Kosmické kachně, kde dal Gravitaci 60%. Cituji:

Že na tomhle filmu nebude něco v pořádku, varovala ale už úvodní scéna. Aniž bych něco důležitého prozrazoval:
Po efektním pohledu na Zemi z oběžné dráhy je v záběru krásně vymodelovaný raketoplán s Hubbleovým teleskopem, na kterém pracují dva astronauti. Třetí létá velmi svižně na nevyzkoušeném prototypu raketového batohu jen tak okolo, místy jen pár metrů od unikátního zařízení za miliardy dolarů (které by se nemělo znečistit zplodinami trysek), o raketoplánu nemluvě. Druhý po dokončení úkolu začne bezstarostně poskakovat na vázacím popruhu jako opice na gumě, aniž by ho velitel mise seřval na tři doby. Letová specialistka, která má zjevně na starost nejnáročnější část opravy Hubbleova teleskopu, má jen šestiměsíční výcvik…

Na druhou stranu, pokud přistoupíte ne Curaónův vesmír a jeho fyziku, budete považovat tyto věci za podružné. Mimochodem, Archimédes vyčítá jednu drobnost filmu i neprávem. Americké kosmické jetpacky používají k pohonu stlačený dusík, od toho tedy znečištění Hubblea nehrozí.

A v tom co jsem právě popsal je můj problém. Zdráhám se dát filmu, který tak dobře pracuje s napětím, obrazem a konec konců má i pěknou pointu, nižší hodnocení než dějově příšernému Nevědomí s bezvýrazným Tomášem Krupičkou v hlavní roli.

Sandra Bullock i George Clooney totiž v Gravitaci charakter mají a hrají vlastně překvapivě dobře. Oběma věřím a chci věřit, že jsou postavami, které představují. Na druhou stranu filmaři zjevně minuli svůj cíl ukázat vesmír co nejvíce realisticky a jistá, i když asi celkem malá, část publika to prostě vidí.

Myslím, že jednou se lidé budou tomuhle filmu smát stejně jako filmu Himmelskibet od Holgera-Madsena z roku 1918. Už tehdy museli totiž vědět, že takhle to opravdu vypadat nebude, jenže i tak se tento film prosadil, protože obecné povědomí bylo mnohem shovívavější.

I letos se tedy budou lidé dívat na film, aniž by jim fyzikální i jiné nesrovnalosti vadily a budou žasnout nad hlubinami vesmíru i když ty budou ještě stále mnohem méně hluboké, než by měly být.

Gravitace si proto ode mě svých 80% zaslouží, za podívanou i za ten pokus o realismus.

Nový blog UnderFilmu

Asi jste si všimli, že se v UnderFilmu už nějakou dobu nic neděje. Jak na našich webových stránkách www.underfilm.cz tak na facebookovém profilu je po létě ticho po pěšině. Nicméně mrtvo není! Postupně se ukazuje, že s pořádáním projekcí zrovna autoři filmů už problém nemívají, o to horší je to s jeho samotnou výrobou, financováním a vzájemnou informovaností. Na tyto oblasti se tedy UnderFilm zaměří v budoucnu.  A Jako první krok k tomu, co se nyní chystá prosím přijměte tento blog.

První dojmy z 54. ročníku festivalu Brněnská 16.

Do Brna jezdím na podzim rád, pravidelně navštěvuji tamější mezinárodní festival krátkých nekomerčních filmů Brněnská 16. Pokud jste o něm za oněch 54 let dosud neslyšeli, tak je to opravdu zajímavá a asi i na našem území zcela ojedinělá akce tohoto druhu. Dříve se Brněnská 16. konala v Bakalově síni, v současnosti byste ji našli v kině Art. Tolik k představení a teď k dojmům.

Proti minulému ročníku byl tento o něco delší (středa 16. 10. až sobota 19. 10.), to zpočátku vytvářelo dojem, že je letos návštěvníků méně. Ke konci týdne ale počet diváků utěšeně vzrůstal, takže i Honza Krafnetr (veterán ČKK a komická postava známá z filmů Vladimíra Frančeho) musel poznamenat "jinde na festivalech promítají v poloprázdnym kině pro pár dědků a tady je kino plný mladejch lidí".

Což byla pravda a ještě bych dodal, že nezanedbatelná část těchto mladých lidí patřila ke krásnějšímu pohlaví. Také pořadatelstvo i nepřehlédnutelní dobrovolníci jsou pořádně omlazeni.

Na jedné z dobrovolnic bylo už na první pohled vidět, čím se zabývá její přítel (ne nepíše pohádky pro Disneyho). Nicméně i původní organizátoři dřívějších ročníků byli na akci vítáni, zvláště Šárka Tryhuková, která zasedala v porotě až do úplného vyčerpání.

Po filmech zpravidla následovaly diskuse s přítomnými autory. Na následujícím obrásku Miloš Henkrich zpovídá Kristýnu Drozdovou zastupující tvůrčí tým filmu  Hlavní chod natočeného pro 48 Hour Film Project Praha.

Pro mě byly největšími zážitky překvapivě setkání s tvůrci z FAMU, konkrétněji se Soňou Jelínkovou, autorkou filmu Nedokáže si říct dost a autory mnohokrát oceněného filmu Pandy (trailer). V obou případech to byly rozhovory velmi příjemné a to i proto, že jsem z FAMU zvyklý spíše na namachrované "režiséry", kteří zpravidla nemají být na co pyšní, ale jsou. Tady tomu bylo přesně naopak.

NEVER ENDING DESIRE from RRRR+A on Vimeo.

Soňa však od poroty žádnou cenu nezískala. Autory Pand ocenili alespoň diváci diváckou cenou v podobě brýlí.

Nevím, jestli se slečna na obrázku na filmu vůbec nějak podílela, ale členové BFILMu jí nechali pózovat s cenou s tím, že je na pohled hezčí.

Fotografové se na festivalu vyskytovali ve dvou verzích, této:

A této:

Z paralelního programu mě zaujala jak projekce starých amatérských animovaných filmů nazvaná "Z Habeše do kosmu", tak pokus (ač podle mě poněkud neohrabaný) zástupců Kinoaparát.cz o propagaci 16mm filmového formátu.

 

Když jsem pak přednášejícím řádně vyčinil za používání nečestných a nesportovních argumentů, byl jsem za to nakonec pozván na projekci Lov na Boghora, což však není ani tak film, jako spíše performance.

Po letech, v nichž byla udělována jako hlavní cena festivalu Velká hlava plná filmů, bylo rozhodnuto nechat studenty uměleckých oborů navrhnout novou podobu ceny. Nejvíce mě pobavil asi návrh, v němž na Brněnském orloji nazývaném familiárně Rotující šulin, leží Brněnský drak zabitý logem festivalu.

Už v průběhu festivalu přicházely nabídky pomoci s příštím ročníkem a nápady, co by se dalo udělat na příště. Při jedné takové diskusi jsem zastihl i ředitele festivalu Miroslava Maixnera.

Pokud tahle festivalová singularita vydrží, mohli bychom se v příštím roce s ještě pestřejším a zajímavějším programem než letos. Snad jen ocenění filmu Žár od polského autora Bartosze Kruhlika hlavní cenou festivalu ukázalo na jistý rozchod vkusu poroty a publika.